Tradice betlémů

Narození Ježíše Krista, které se stalo největším křesťanským svátkem – oslavovaným Vánocemi – se váže k místu, nad kterým před téměř dvěma tisíci lety vyšla slavná hvězda, ohlašující výjimečnou událost - příchod Spasitele. Hebrejsky znamená bét lechem dům chleba, nebo dům (boha) Lachema. Stejným jménem se nazývala i judská vesnice vzdálená 12 km od Jeruzaléma, v níž se narodil starozákonní král David a Ježíš Kristus. Dodnes patří k nejnavštěvovanějším místům Izraele, kam proudí zástupy věřících i turistů, kteří chtějí spatřit jeskyni, v níž se podle apokryfní Knihy Jakubovy narodil Ježíš. Samotné místo narození je vyznačeno nápisem Hic de Virginie Maria Jesus Christus natus est (Zde se Panně Marii narodil Ježíš Kristus) a čtrnácticípou stříbrnou hvězdou, vsazenou do mramorového obložení. V blízkém výklenku je tato událost zpodobněna vánočními jesličkami, pro které se vžil také výraz betlém, upomínající na rodnou vesničku.

Zvyk umisťovat jesličky v kostele se začal uplatňovat už v polovině 7. století, kdy byly poprvé vystaveny v římském chrámu S. Maria ad praesepe. V 15. století se tato zvyklost šíří po celé Itálii a postupem doby i do dalších evropských zemí. Prvními v Čechách a zároveň i ve střední Evropě byly jesličky „jako dosud něco nevídaného” vystavené v roce 1560 v jezuitském kostele sv. Klimenta na Starém Městě pražském. Pražský chrám Nanebevzetí Panny Marie na Karlově umožňoval návštěvníkům shlédnout přímo napodobeninu betlémské jeskyně, která zde byla roku 1708 zbudována díky iniciativě kanovníka Jana Václava Dvořáka z Boru. Přitom bylo dbáno na to, aby stavba byla věrnou kopií jak v rozměrech, tak i vzhledem té v Betlémě. Přístupná je stále a rozhodně stojí za to sem zavítat a prožít vánoční atmosféru umocněnou o nevšední zážitek. Postavy Svaté rodiny, dílo sochaře a řezbáře Jana Jiřího Schlansovského, vznikaly v průběhu let 1708 až 1711. Jsou zhotoveny v životní velikosti, bohatě polychromovány, opticky doplněné štuky na stěnách výklenku.

Z Prahy se nový obyčej rozšířil i do dalších míst v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Zejména oblíbený byl mezi šlechtou, která si tuto „novinku” nechávala stavět v kaplích svých hradů a zámků. Od začátku 17. století bylo možné spatřit dvojice řádových kněží s pomocníkem, jak nosí mnohem skromnější a také mnohem menší „skříňové” jesličky od jedné vesnice ke druhé, aby je mohli ukázat v kostelech i těch nejzapadlejších vesnic. Jesličky měly různou podobu a velikost, samozřejmě podle toho, jak bohatý byl ten, kdo je vlastnil. Figurky byly zhotovovány ze dřeva, z vosku i jiných materiálů, bohatě malované a zdobené pestrobarevným oblečením, nebo dokonce i drahými kameny, stříbrem a zlatem. Ze stříbra jsou jesličky z loretánského pokladu v Praze, pocházející z konce 17. století.

Ačkoliv josefínské zákazy považovaly stavění jesliček za dětinský a církve nedůstojný projev, mezi lidmi doznaly obliby nejen pro připomínku narození Ježíše, ale také pro blízkost sociální. Proto se tohoto zvyku nechtěli vzdát, a tak se tento zvyk z kostelů přenesl přímo do domácností, kde jesličky nabyly více lidových podob.

Pro milovníky jesliček se nabízí hned několik možností, jak je obdivovat. Mohou to být soukromé, po generace děděné, mnohdy unikátní betlémy, nebo známé, které vídáváme pravidelně o štědrovečerní mši v kostele, nebo nové, za kterými se vypravíme do některého z muzeí. Třeba do Kryštofova Údolí u Liberce, kde je k vidění stálá expozice betlémů, dávající nahlédnout do tajů důmyslné mechaniky, zručnosti a umu dávných i současných betlémářů.

Kouzlo betlému neztratilo nic na své přitažlivosti ani v dnešní době, kdy naopak o to víc evokuje tajemství vánočního mystéria a společné touhy po lásce a pokoji v srdcích všech lidí dobré vůle.