Ojbín - genius loci starého hradu

Ojbín, německy Oybin, je město v Německu, nedaleko od našeho Varnsdorfu, ležící na nejznámějším vrchu Žitavského pohoří. Na návštěvnost si rozhodně nemůže stěžovat, neboť sem celoročně proudí mnoho turistů a návštěvníků, kteří se na vlastní oči chtějí přesvědčit o jeho jedinečnosti a zažít jeho stále přetrvávající kouzlo, které, pravda, přetrvává už několik staletí.

Počátkem 14. století se zde na vrcholku mohutné skály rozkládala tvrz, již předcházelo ještě dřívější původní opevnění. Umístění bylo strategické, chránilo a udržovalo v čilém provozu významnou obchodní cestu a z místa, na kterém byla tvrz vystavěna, se tento úkol dařilo plnit velmi dobře, neboť skýtalo rozhled do daleka. V polovině 14. století na popud krále Karla IV. se tvrz změnila v honosný císařský dům, kterému přiléhal klášter řádu celestinů. Na jeho výstavbě se podílel i proslulý Petr Parléř a jeho výstavnost a smělá kompozice budí stále obdiv, i když nyní v jiné podobě.

Šťastné časy rozkvětu a slávy trvaly až do poloviny 16. století, kdy do klášterního života neblaze zasáhla reforma a další události rovněž nebyly nijak příznivé. Po zrušení kláštera z moci úřední byl postižen i přírodní katastrofou, když do něho v roce 1577 udeřil blesk a jeho zdi stejně jako hradní téměř do základu vyhořely. O století později dílo zkázy dokonává odlomený kus skály. Ojbín už nebyl nikdy obnoven, neboť ztratil svůj význam a poměrně nepřístupná poloha i nedostačující finanční možnosti nedovolovaly pozdějším generacím jeho rekonstrukci. Zdálo se, že je odsouzen k postupnému zániku.

Na přelomu 18. a 19. století, kdy ruiny starých staveb již začínaly splývat s přírodou, Ojbín objevili malíři romantismu, zejména Caspar David Friedrich a Carl Gustav Carus. Díky jejich malbám se o toto romantické místo veřejnost opět zajímala. Začalo se také s rekonstrukcí císařského paláce a úpravou torza klášterního kostela. Od roku 1991 díky mnoha dobrovolným pomocníkům je vypracován koncept pro sanaci a další využití, a tak už bylo mnoho míst nově zpřístupněno. Proslulé jsou místní koncerty i divadelní představení, v obytné věži je přístupná výstava.

Pod hradem je zajímavý, starý dřevěný evangelický kostelík. Jeho podlaha je kamenitá část skály, u níž stojí a skromnou výzdobu si na první pohled ani neuvědomíte. Naopak vydechnete úžasem nad jeho zdobností. I uvnitř je vybavení dřevěné, zato bohatě malované tak, aby působilo mnohem vznosněji. Jsou zde vyobrazení Otčenáše i dalších biblických výjevů a celkový dojem je opravdu uchvacující.

Ojbín prostě musíte vidět a prožít sílu jeho genia loci. Jeho tajemné kouzlo si vás nadobro získá a určitě se sem budete chtít znovu vracet. Zejména prostor kněžiště kostela působí mocně, a to po všech stránkách. Jeho klenba je skutečně nebeská, k níž se vzpínají mohutné gotické oblouky jakoby v modlitbě i vroucím poděkování za blízkost doteků – historie, lidských osudů, úžasné umělecké stavby, vzájemné sounáležitosti i doteků Lásky.

Zprvu mne mrzelo, že jsem do Ojbína přijela, když „nebylo pěkné počasí” – poprchávalo a z kopců stoupala pára, putující spolu s námi pozůstatky někdejších vznosných staveb. Pak ale, když se mlha převalila dál a v cárech opouštěla místo, odkud se skýtal nádherný pohled po krajině, jsem si mnohem více uvědomila i krajinu svoji, vnitřní a její úzkou propojenost se stvořeným. Jakoby právě i mlžný opar toto spojení vnějškově umožnil.