Melancholická ulita Vladimíra Suchánka

Správa Pražského hradu a Kabinet české grafiky uspořádal v Císařské konírně na Pražském hradě výstavu k 80. narozeninám našeho předního grafika, uznávaného a ceněného nejen u nás, ale i ve světě Vladimíra Suchánka.



„Říká se, že litografický kámen má duši, proto se mu celý život učím porozumět. Když se v kresbě na jeho ozrněné ploše setká sen s obrazem vnějšího světa, pak se s vášní a zároveň s pokorou vydávám na cestu, na jejímž konci se zrodí nový grafický list.“ Slova umělce, jež uvádějí obsáhlou ukázku z jeho letité tvorby, počínaje jeho učňovskými léty, po současnost.

Ve výstavních prostorách Císařské konírny je Suchánkovo dílo zastoupeno vesměs černobílými kresbami, barevnými litografiemi, ale také kolážemi a ex libris, přičemž převažují nezaměnitelným způsobem vytvořené litografie, jejichž obsah je vůči divákovi – bez ohledu na věk - niterně sdílný v akordech vnímání, jimiž se Vladimír Suchánek dotýká našich srdcí.

Rozhodujícím v umělcově tvorbě byl rok 1966, kdy si zařídil dílnu s vlastním litografickým lisem a intenzivně se věnoval litografií, brousil a leptal litografické kameny a sám také tiskl. Na mezinárodních přehlídkách získával významná ocenění jako přední reprezentant v tvorbě ex libris, jichž pro naše i zahraniční sběratele vytvořil čtyři stovky a mnohé z nich tu vystavené zaujmou nejen precizním provedením, originálním nápadem, ale i humorem.

Překvapující jsou i Suchánkovy koláže, jimiž ironicky reagoval na dobu šedesátých let. Své místo zde mají také „pocty 2013“, k nimž umělec uvádí: „Pokud je člověku dopřáno dožít se vyššího věku, přináší mu život vedle kladných stránek i ztráty, které bývají často bolestivé. Ať už se jedná o ztrátu blízkého člena rodiny či někoho z okruhu přátel. Ohlížím-li se zpět, vidím celou řadu umělců, s nimiž jsem byl spojen nejen dobou, v níž jsme žili, ale často i přátelstvím. S některými jsem se stýkal důvěrně, jiné občas jen potkával. Někomu jsem jen jednou podal ruku, jako třeba Josefu Šímovi na jeho vernisáži v Paříži v roce 1968. U všech jsem choval obdiv a úctu k jejich tvorbě. Litografické parafráze jejich díla jsou projevem této úcty – a také stesku nad jejich odchodem.“

V roce 1987 si Vladimír Suchánek zaznamenal: „Mně postačí, když se mé grafické listy setkají s citlivým divákem, kterého vzrušuje stejný úhel pohledu na svět, na děje a jejich objekty, který má stejné radosti i obavy. Ten snad v nich nalezne ozvěnu svých představ, snů a pocitů….“