Krkonoše bez bariér

Správa Krkonošského národního parku je organizací zabývající se hlavně ochranou přírody. Neznamená to, že jenom zakazuje chodit mimo cesty a trhat borůvky. Naopak, velmi důkladně pracuje se širokou veřejností, pro kterou buduje naučné stezky, staví informační panely, opravuje chodníky a organizuje nejrůznější akce. Bez podpory veřejnosti se totiž příroda dobře chránit nedá. Dosud opomíjenou skupinou, pro kterou se toho mnoho neudělalo však byli lidé na vozíku. I když je tato skupina nápadná, samotných vozíčkářů je poměrně málo. V České republice jich žije asi 33 000. Ale dalších 258 000 osob má další poruchy pohybového aparátu, dále máme asi 412 000 důchodců a 359 000 dětí ve věku do 4 let. Celkem tedy cca 1 062 000 osob (asi 1/10 obyvatel v ČR), které na pobyt a pohyb v přírodě mají podobné nároky a vyžadují snadno přístupné cesty. Samozřejmě, jako jsou mezi zdravými lidmi ti, které příroda a hory nezajímají a do lesa nechodí, jsou i v této skupině lidé spokojenější doma. Přesto ale těch turistů, kteří by do přírody rádi, zůstává pořád hodně. Proto vzniknul zvláštní projekt nazvaný Krkonoše bez bariér, který zpřístupňuje Krkonoše právě jim. O něm jsem si povídal s ředitelem Správy Krkonošského národního parku Ing. Janem Hřebačkou.

Pane řediteli, Krkonoše jsou vysoké hory a vozíčkáři je příliš nenavštěvují, i když Janské Lázně na úpatí Černé hory jsou skutečnými lázněmi zaměřenými mimo jiné na léčení poruch pohybového aparátu. Jsou pro vozíčkáře opravdu tak nedostupné?

Na první pohled jsou Krkonoše vysoké a strmé a pro někoho mohou vypadat nepřístupně. Ale na druhý pohled tady máme 700 kilometrů cest od těch úzkých a kamenitých stezek po široké svážnice s hladkým povrchem. Napadlo nás, že právě ty by pro vozíčkáře nemusely být velkou překážkou. Přesto je vozíčkáři nevyužívají. Ptali jsme se tedy přímo vozíčkářů, proč do Krkonoš nejezdí. Závěry těchto rozhovorů nás velmi překvapily. Vozíčkáři totiž vůbec o vhodných cestách nevědí! Normálně chodící člověk to má velmi jednoduché – chce jet do Krkonoš, koupí si v Praze běžnou mapu, podívá se kudy vede značená turistická cesta třeba na Sněžku a ví, že se dá nějak vyjít až na vršek. Cesta tam je a zdravému turistovi příliš nezáleží na tom, jestli jsou na ní schody nebo hladký asfalt. Vozíčkář se podívá do stejné mapy a také ví, že tam nějaká cesta vede. Ještě je schopen odhadnout, jak moc je ona cesta do kopce, ale ani v nejmenším netuší, jaký má povrch. Neví nic o jejích maximálních sklonech, odvodňovacích svodnicích, přístupnosti bud a dalších nezbytných informacích. Pro zdravého člověka je snadné objevovat neznámé cesty na horách. Pro člověka na vozíku to přináší velmi mnoho úskalí a rizik. Do nich se nechce pouštět, a proto zůstane doma nebo jede jinam, kde to zná nebo ví, že se tam bude schopen pohybovat snadno. Napadlo nás, že by možná ze začátku stačilo zjistit, zda máme cesty, které by byly na vozíku sjízdné a pokud ano, tak o nich vozíčkáře informovat. Ostatně k podobnému závěru dospěla jedna studentka z Prahy, když zkoumala cesty v Jizerských horách.

Co toto zjištění pro projekt Krkonoše bez bariér znamenalo? Znamenalo to, že jsme vytipovali prvních deset cest v Krkonoších tzv. TOP 10, které se nám zdáli vhodné a dostatečně zajímavé pro vozíčkáře. Pak jsme je prověřovali, zda vhodné opravdu jsou. Sotva ale může zdravý člověk hodnotit cesty pro někoho na vozíku. To je nesmysl. Nechali jsme tedy samotné vozíčkáře, aby tyto cesty s naší pomocí projeli a sami je ohodnotili. Navázali jsme proto kontakty s Klubem vozíčkářů Trutnov a organizací ESYHANDICAPHELP z Liberce, naplánovali testovací jízdy a vyrazili společně na hory.

To vypadá docela jednoduše, vezmete pár lidí na vozíku, vyjedete na výlet a řeknete si, zda to má smysl, aby tam jezdili také ostatní …

Tak snadné to zase není. Bylo nutné objednat autobus, zajistit nájezdovou rampu, doprovod a doufat v dobré počasí. Do normálního autobusu ale nenaložíte víc jak tři čtyři vozíky. Víc se jich tam nevejde. Cena pronajatého autobusu je však stejná jako když do něj nastoupí 40 zdravých lidí. Testovací jízdy byly proto dost drahé. Bez prostředků z Fondu mikroprojektů bychom Krkonoše bez bariér neutáhli. Během vlastního projektu jsme ale museli řešit i jiné než organizační problémy. Například na první testovací jízdě z Vrbatovy boudy na pramen Labe skupinu zastihla silná bouřka. Během několika vteřin se strhnul prudký liják a všichni měli co dělat, aby se dostali rychle pod střechu. Počasí bylo i v ostatních případech rozhodujícím faktorem, který nám občas dlouho připravenou jízdu na poslední chvíli zhatil. Někdy se ukázalo, že na strmějších cestách je nutná pomoc více asistentů nejen proto, aby vozík pomohli vytlačit do kopce, ale aby jej také dobrzdili na cestě dolů z kopce. To se nedozvíte jinak, než že na to přijdete přímo v terénu. Tady musím poděkovat všem, kdo nám s projektem pomohli, bez nich bychom s tím měli ještě větší starosti. Tyto jízdy jsme samozřejmě chápali také jako vedené exkurze připravené pro vozíčkáře, při kterých se dozvěděli hodně zajímavého o samotných horách a Krkonošském národním parku.

Elektrický vozík ale vyjede i hodně příkrou cestu. Nebylo by tedy možné vytipovat trasy jenom pro ně?

Pravdou je, že elektrický vozík jede sám. Na trhu je ale mnoho různých typů vozíků a některé jsou vhodné jenom do města, kde jsou povrchy cest téměř dokonalé. Vozíky, které mají širší pneumatiky a větší kola se zdály jako ideální na cesty v přírodě. Pokud se na cestě vyskytla překážka – odvodňovací svodnice, štěrk a podobně, bylo pro elektrické vozíky podstatně těžší překážku překonat, než pro vozíky mechanické s asistencí. Ostatně vozíčkář by nikdy neměl na hory vyrazit sám a měl by mít někoho u sebe, kdo je schopný mu i fyzicky pomoci. Na jedné hodně strmé cestě nad Pecí pod Sněžkou se „električákům“ ve svahu začaly vařit kapaliny v bateriích, protože odběr elektriky byl příliš veliký. Vozík může mít defekt na pneumatice stejně jako horské kolo a pro samotného vozíčkáře to může být skutečný problém. Proto doporučujeme vždy a každému vozíčkáře na výlet zkušený a zdatný doprovod.

Co ještě zájemcům na vozíku doporučujete na výlety do národního parku? Kde se vaše doporučení dozvědí?

Naše doporučení jsme po konzultaci s Horskou službou Krkonoše shrnuli do jednoduchého desatera rozumného vozíčkáře. Jsou tam pravidla podobná těm, která platí i pro běžné turisty, jako například důkladné plánování trasy a její ověření na našich informačních centrech, která mají aktuální zprávy o povrchu cest, provozu na nich nebo opravách. Rozumný vozíčkář si včas zjistí jaké bude počasí, počítá s tím, že na cestě mohou jezdit horská kola nebo lesní technika, dá někomu vědět kam se vydá a kdy se asi vrátí. Nebude uhýbat z plánované trasy, nebude nikde zbytečně riskovat. Velmi důležité je také vybavení, které by měl výletník na vozíku mít s sebou. Sem patří samozřejmě léky, které užívá, kartička s popisem jeho zdravotního omezení a pokyny pro případ nouze, měl by mít s sebou nabitý a zapnutý mobilní telefon a v něm uložena čísla na Horskou službu. Nemělo by chybět teplé oblečení, deka nebo nánožník a nepromokavé pončo, se kterým máme dobré zkušenosti. Osvědčil se také fixační pás, která nedovolí vyjet vozíčkáři ze sedadla při strmějších sjezdech. Všechny tyto informace jsme uvedli ve zvláštním letáku nazvaném Krkonoše bez bariér, který je dostupný v našich i jiných informačních centrech v Krkonoších a je v elektronické podobě i na našich domovských stránkách. Jsou v něm mimo jiné užitečná telefonní čísla a internetové odkazy a jsou zde zmíněny i některé trasy pro vozíčkáře v polských Krkonoších.

Jak ale takový vozíčkář pozná, které cesty jsou pro něj určené? Na trhu žádná speciální mapa není.

S mapami začíná být problém obecně. Informací, které jsou v nich zachyceny je mnoho a mapy se stávají proto nečitelné a nepřehledné. Pravděpodobnost, že v třeba Kolíně sežene vozíčkář speciální mapu Krkonoš nebude veliká. Zvolili jsme proto jinou cestu. Na našem mapovém serveru na domovských stránkách Krkonošského národního parku si můžete sestavit mapu přesně takovou, kterou potřebujete. Skládá se z různých vrstev, které lze různě kombinovat. Můžete si tedy jednoduše a zadarmo vytisknout mapu, na které základní turistická mapa se značenými cestami a „bezbariérovými trasami“. Nemusí na ní být už třeba cyklotrasy, které stejně nevyužijete. V terénu jsme pak umístili na rozcestníky plechové směrovky s logem vozíčkáře. V letáku, o kterém jsem už mluvil jsou pak doporučované trasy popsané včetně jejich obtížnosti. S těmito informacemi, které si vozíčkáři mohou sehnat v klidu doma a předem se dá naplánovat výlet do Krkonoš snadno.

To zní velmi slibně. Hory ale nejsou jenom cesty. Jak je to s bezbariérovostí chalup na cestách?

Přístupnost chalup na vytypovaných TOP 10 trasách zjišťovala společnost No Limits. Bohužel zjistili, že s jejich bezbariérovostí to není nijak slavné. Jejich závěry můžete najít na oficiálních turistických stránkách Krkonoš (www.krkonose.eu) v rozbalovací nabídce Pro hendikepované. Tam je souhrn všech užitečných informací a odkazů pro plánování tras. Bezbariérová nejsou ani všechna naše informační centra. Součástí druhé části projektu Krkonoše bez bariér je mimo jiné příprava dokumentace k jejich přestavbě a odstranění bariér. Do druhé části projektu také patří zmapování dalších tras, které by pro vozíčkáře mohly být zajímavé. Na nich se ale mohou už vyskytnout větší nerovnosti, a proto je zpracována dokumentace k jejich opravám.

Co tedy má udělat vozíčkář proto, aby mohl na výlet do Krkonoš?

Jak jsem uvedl před chvílí – najít si na domovských stránkách Krkonošského národního parku odkaz na mapový server a podívat se, kudy vedou bezbariérové trasy. Pokud si nějakou vybere, může si vytisknout příslušný díl mapy. K tomu si vytiskne leták Krkonoše bez bariér. Ten si ale může vyzvednout na většině informačních center v Krkonoších. Podívá se, jak jsou přístupné chalupy na trase. Pak si zajistí doprovod a doporučené vybavení, svačinu a pití, někomu řekne, kam jede a kdy se vrátí, zjistí, zda nebude pršet a vyrazí. Není to složitější než pro chodící návštěvníky. Musí ale počítat s tím, že Krkonoše jsou hory a výlet na ně nikdy nebude tak snadný a nenáročný jako třeba návštěva centra velkých měst. I pro normálně pohyblivé návštěvníky jsou Krkonoše náročnější.

Děkuji za rozhovor!

Top 10 – doporučené a vyznačené cesty
1. Z Harrachova podél Mumlavy na Krakonošovu snídani
2. Z Horních Míseček na Vrbatovu a Labskou boudu
3. Z Benecka přes Rovinka na Třídomí
4. Ze Špindlerova Mlýna do Labského dolu
5. Ze Špindlerova Mlýna do Dolu Bílého Labe
6. Z Mladých Buků přes Dolní Sejfy do Antonínova Údolí
7. Ze Špindlerovy boudy na Petrovu boudu
8. Z Janských Lázní přes Rudolfovo údolí na Hoffmannovy Boudy
9. Z Pece pod Sněžkou do Obřího dolu
10. Z Pomezních bud přes Malou Úpu do Spáleného Mlýna

Užitečné internetové odkazy:
• www.krnap.cz/krkonose-bez-barier-1/ – informace o trasách TOP 10, elektronická verze letáku, link na informace o bezbariérovosti chalup na trasách
• www.krkonose.eu – v rozbalovací nabídce Pro hendikepované informace o bezbariérovosti chalup na trasách, bezbariérových trasách v polské části Krkonoš (Karkonoski Park Narodowy), link na TOP 10 trasy

Michal Skalka

Kontakt na autora: telefon: 737 331 912, e-mail: mskalka@krnap.cz