Bílo-červená hůl i na našich chodnících

Bílá hůl byla a je po desetiletí průvodcem lidí s postižením zraku. Začátkem roku 2001 byla v ČR vydána vyhláška č. 30/2001 Sb. Ministerstva dopravy a spojů o označování osob s kombinovaným postižením zraku a sluchu. Na našich chodnících se tak začíná objevovat kombinovaná bílo-červená hůl.
Bílá hůl v rukou handicapovaných spoluobčanů plní řadu funkcí. Především signalizační a ochrannou. Je garantem jejich orientace v terénu. Umožňuje jim vyhledávat body a znaky hmatového charakteru. Tím přispívá jak k jejich prostorové orientaci, tak k samostatnému pohybu. V dostatečném předstihu upozorní svého uživatele na překážku a chrání jej před případnou kolizí.
Hůl není pouze nezastupitelnou orientační a bezpečnostní pomůckou. Zároveň je prostředkem opory, zejména starších zrakově postižených osob, bez ohledu, zda handicapovaný člověk kráčí osamocen, anebo jej doprovází jiná osoba, event. vycvičený pes. Bílá barva na holi je také důležitým veřejným odznakem zdravotně postižených a signálem pro nás, zdravé: upozorňuje kolemjdoucí a zejména řidiče na zrakově postiženou osobu, na níž je nutné brát zvýšený ohled, včas ji varovat na námi zpozorované nebezpečí a v případě potřeby jí poskytnout pomoc.
Vedle charakteru tělesného postižení je pro volbu hole technicky důležitá její délka a způsob užití. Opomenout nelze ani kulturní a historické zvyklosti v té-které zemi. Volí se ke spodnímu konci sterna, event. do půlky hrudníku, příp. do podpaží. Nejčastěji se její délka stanoví v rozmezí 110 až 140 cm. Pro výrazně opěrnou funkci se využívají kratší hole (85-90 cm). Protože dolní konec je permanentně v kontaktu se zemí, má masivnější dolní koncovku s větším rádiusem (aby hůl nezadrhávala) a s dostatečnou zásobou materiálu na obroušení. K dispozici jsou rovněž hole s rotační koncovku. U některých uživatelů bude dominovat spíše signalizační, orientační funkce hole. Ty pak bývají kratší (90-110 cm), subtilnější a nejčastěji se drží tzv. tužkovým způsobem. Každou hůl lze vybavit i individuálně tvarovanou rukojetí pro odpovídající užití a způsob držení.
Bílá hůl není jediným pomocníkem zrakově postižených osob v terénu. S rozvojem vědy a techniky ji časem doplnila řada dalších užitečných produktů a zařízení a také strukturovaná škála zvuků (semafory s akustickou signalizací, naváděcí akustické majáčky, hlášení názvů stanic apod.). Jenže mezi nositeli bílých holí nalezneme osoby, které navíc trpí sluchovou vadu. Na naše oslovení tedy reagovat nemohou a nedokáží samostatně rozlišit důležité zvuky. Jsou hluchoslepí. Potýkají se se sluchovou i zrakovou vadou různého stupně současně. Třebaže hluchoslepý člověk nemusí být zcela nevidomý a neslyšící, přesto je nucen překonávat značné obtíže.
Citovaná vyhláška nabyla účinnost 31.1.2001. Po vzoru některých evropských zemí stanovuje jako symbol hluchoslepoty červenobílou hůl. Konkrétně v § 27, odst.2, uvádí, že "speciální označení osoby nevidomé je bílá hůl, označení osoby hluchoslepé je hůl s bílými a červenými pruhy o šířce 100 mm". S červenobílou holí vycházejí do ulic nejen naši hluchoslepí, ale i podobně postižení občané ve Finsku, Francii, Chorvatsku, či ve Velké Británii. Podobná úprava se připravuje v dalších evropských státech.
Až se s osobou vybavenou bílo-červenou holí setkáte i Vy (třeba cestou k lékaři, do zaměstnání, nebo za nezbytnými nákupy), poskytněte jí patřičnou péči a pomoc.